Zahradní kultura

Zahradní kultura – jeden z vrcholných plodů evropského či světového intelektuálního a uměleckého vývoje – je v českých zemích stále opomíjeným a přehlíženým tématem. A to i přesto, že naše území disponuje mnoha v celosvětovém měřítku pozoruhodnými zahradami a parky. Téma zahradní kultury prostupuje kontinuálně evropskou mentalitu již několik dlouhých staletí (renesance, baroko, 18. a 19. století). V určitých epochách zahradní kultura dokonce sloužila za jakýsi přirozený svorník mezi výtvarnými obory (architektura, malířství, sochařství, hudba ad.), ale také obory technickými a vědeckými (geometrie, fyzika, botanika, hydrologie, filozofie, estetika ad). Zkrátka zahradní kultura byla vždy považována za trvalou součást tzv. vysoké kultury. Již několik dlouhých desetiletí se toto téma stává velmi populárním nejen u mnoha zahraničních odborníků, ale především i u mnoha laiků či návštěvníků podobně komponovaných památek. Vysvětlení můžeme hledat řekněme ve "věcných" souvislostech - přirozené tíhnutí člověka k přírodě, nalézání či vytváření svého přirozeného prostředí. K těmto základním pilířům se v poslední době stále intenzivněji připojují aktuální témata a hrozby - ekologické krize, přetechnizovanost, civilizační jevy ad.

                                                                
Velikost a originalita středoevropského prostoru v uměleckých otázkách byla odjakživa spojena se schopností reakce a transformace na různorodé vlivy proudící často z mnoha koutů Evropy. Díky tomu jsme dnes schopni představit složité a různorodé téma zahradní kultury v celé šíři zohledňujíce přitom evropský vývoj zahradní kultury od renesance k přírodně krajinářskému parku 19. století. Vysokou míru umělecké kvality a jedinečnost těchto areálů v některých případech dokonce stvrzuje zařazení na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO: Lednicko-valtický areál, Květná a Podzámecká zahrada v Kroměříži, zámecká zahrada v Českém Krumlově, komplex pražských historických zahrad, zámecký park ve Veltrusech atd. Každý z výše uvedených objektů totiž představuje v evropském horizontu neopakovatelné a jedinečné završení určitého vývojového typu zahrady či parku.