Podzámecká zahrada

Podzámecká zahrada je jedním z vrcholných příkladů krajinářské parkové kompozice založené před polovinou 19. století na rozloze více jak 60 hektarů. Historie zahrady je však výrazně starší, počátky je nutné sledovat již v období renesance. První vyobrazení a písemné zmínky o její existenci se objevují v druhé polovině 16. století.

Zahrada byla vážně poškozena za třicetileté války a k její obnově v raně barokním duchu došlo za episkopátu uměnímilovného biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelkorna (1664 – 1695). Formálně geometricky řešená zahrada s ústřední fontánou, květinovými záhony a bohatou sochařskou výbavou se během 18. století pozvolna měnila dle vývoje barokního myšlení. Prostor původního parteru orámovala zelená loubí sbíhající se u vyvýšeného vyhlídkového pavilonu, přibyly četné bazény. Do zahrady se vstupovalo bohatě vyzdobenou salou terrenou v přízemí zámku.

První olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1777 – 1811) pod vlivem osvícenských myšlenek mezi léty 1790 – 1800 rozšířil a proměnil zahradu v sentimentálně laděný park. Zachoval pravidelně členěný parter před zámkem a navazující plochy upravil v tzv. „přirozeném“ stylu. Síť cestiček vinoucí se mezi stromy přiváděla návštěvníka k pestré paletě drobných staveb a uměleckých zastavení, např. k poustevně s květinovou zahrádkou, k labyrintu s deštníkem, selskému statku s ovocným sadem, ad.

Ve třicátých letech 19. století přichází do Kroměříže arcibiskup Ferdinand Maria Chotek (1832 – 1836), který spolu s architektem Antonem Archem (1793 – 1851) přistupuje k radikální proměně Podzámecké zahrady ve velkorysý krajinářský park. Po Chotkově náhlém úmrtí projekt v celé šíři realizuje jeho nástupce arcibiskup Maxmilián Sommerau-Beeckh (1837 – 1853). Mezi léty 1837 – 1850 je založena rozsáhlá krajinářská kompozice, jejíž srdce tvořila tzv. Maxmiliánova kolonáda. V parku se nacházela řada dalších staveb, sochařských děl a vodních ploch. Během tohoto období zaznamenala zahrada největší rozkvět a získala současnou rozlohu i uspořádání. Druhá polovina 19. století byla ve znamení změny detailů. Arcibiskupští architekti v duchu soudobé módy upravovali vzhled některých staveb, vysazovaly se nové exotické dřeviny.

Dnešní podoba zahrady představuje návštěvníkovi velkorysou krajinářskou kompozici parku z poloviny 19. století doplněnou řadou architektonických i uměleckých prvků, ale i množstvím cenných dřevin. Postupně dochází k obnově rostlinné složky zahrady a opravám jednotlivých architektonických prvků.

 

 Více fotografií ZDE

Mapa zahrady ZDE